Písařské řemeslo v proměnách času

Písaři byli již od starověku nepostradatelnými a váženými členy společnosti, protože jako jedni z mála uměli číst a psát. Ve středověku byli někteří z nich zaměstnaní u dvora, jiní žili v klášterech, a kromě právních dokumentů měli na starost veškerou korespondenci, vedení kronik a vytváření kopií rukopisů. V Manuscriptoriu se můžete podívat, jak některé takové texty vypadaly.

Přestože dnes máme trochu romantizovaný obraz o tom, jak písaři v noci při svíčkách opisovali jeden rukopis za druhým, je nesporné, že tehdy podávali obdivuhodné výkony.

Pomoc přichází v podobě těsnopisu

Ukázka těsnopisu

Zachytit mluvené slovo je ale samostatná disciplína, a proto se již v antickém Řecku objevuje těsnopis, tedy systém symbolů, které mohou zastupovat hlásky, slabiky, či slova, a mají za úkol co nejvíce zrychlit a zpřesnit proces zapisování lidské řeči.

Mimochodem věděli jste, že existuje bezmála sedmdesát takových systémů? Většina z nich byla vyvinuta pro angličtinu, zatímco pro češtinu a slovenštinu se používá soustava Herout-Mikulík, která byla zavedena teprve v roce 1921 (přičemž až do poloviny 18. století v českých zemích nebyl rozšířený žádný těsnopisný systém).

Více o historii a vývoji těsnopisu se můžete dočíst zde.

Od konce 19. století spolu s příchodem nových technologií se práce zapisovatelů začala pomalu proměňovat.

Mechanický psací stroj, který se koncem 19. století stal základní výbavou většiny kanceláří, výrazně urychlil psaní a usnadnil práci písařů a zapisovatelů. Další výrazný posun byl zaznamenán v roce 1978, kdy byl na trh uveden elektronický psaní stroj, který obsahoval jednoduchý display a základní software umožňující editaci řádku či odstavce před samotným otisknutím na papír.

Výraznou pomocí pro zapisovatele byla možnost si zvuk nahrát a později opakovaně spustit. Prvním přístrojem pro nahrávání zvuku byl fonograf z konce 19. století, který zaznamenával zvuk pomocí rytí do voskových válců, nicméně vzhledem k dostupnosti a jistým technickým omezením nebylo jeho užívání příliš rozšířené.
V roce 1935 německý výrobce AEG uvedl na trh první magnetofon, tedy nahrávací zařízení používající magnetické pásky. Odtud bylo dalším krokem zavedení kompaktní audiokazety v roce 1963, která představovala skvělé řešení (nejen) pro lépe přenosné diktovací zařízení. Tyto nové technologie znamenaly usnadnění práce nejen pro zapisovatele, ale například i pro novináře.

K vůbec největším změnám došlo v posledních 20 letech s rozšířením osobních počítačů, digitálních diktovacích zařízení a řečových technologií.

Audiokazeta do přenosného diktafonu, vyrobena v Rakousku v 70. letech 20. století

Posledních dvacet let přineslo výkonnější počítače, sofistikované programy pro práci s textem, a neustále kvalitnější zvuk z digitálních diktafonů, nicméně z pohledu zapisovatelů k jednomu z nejzásadnějších posunů došlo díky výzkumu a vývoji v oblasti řečových technologií. Software postavený na technologii automatického rozpoznávání řeči (ASR = Automatic Speech Recognition) umožňující převod zvukové nahrávky na psaný text má potenciál zcela změnit podobu pisatelského řemesla.

S příchodem programů pro přepis diktátu se zaměření práce zapisovatelů přesunulo ke kontrole a úpravám výsledného textu a otevřelo tak dveře k zajímavější a různorodější práci. Profesionální zapisovatelka Marie Heřmánková, která pracuje na pozici rejstříkové vedoucí na opatrovnickém úseku u Okresního soudu v Litoměřicích, o tom ví své.

K okresnímu soudu nastoupila před osmi lety jako zapisovatelka trestního oddělení a i za tak krátkou dobu došlo k výraznému posunu, jak sama popisuje: „Za dobu mé práce na okresním soudě se toho změnilo poměrně hodně, od množství práce, nových vyhlášek a nařízení, které se stále mění, až po nové programy pro zrychlení a ulehčení práce zapisovatelek, např. aplikace APSTR pro tvorbu dokumentu a v současné době se rozjíždějící program Beey.“

Vždy ji lákala práce v kanceláři, a tak šla studovat management obchodu. Přestože tomu není tak dávno, tehdejší studenti by si práci s takovými technologiemi dovedli těžko představit: „Ve škole byl pro mne vrchol techniky psaní na elektrickém psacím stroji, který dělal hrozný hluk, a k počítači jsem se dostala jen sporadicky, neboť tento se používal pouze výjimečně, a to na programování v informatice,“ vzpomíná. A jak je to tedy s novými technologiemi dnes? „Každá novinka na soudu nás vždy překvapí, někdo se k ní postaví záporně již od samého počátku, někdo ihned zkusí a pak si udělá vlastní názor. Již po prvotním seznámení a zkušenosti s Beey jsem věděla, že mi ušetří práci i čas se spisy, které potřebuji, abych zvládla celou agendu svého senátu.“

Je pochopitelné, že inovace často doprovází také nedůvěra či strach z neznámého a neozkoušeného. U zapisovatelů se objevují například obavy z toho, že by je stroj mohl do velké míry zastoupit či dokonce nahradit – a skutečnost, že v roce 2008 vyšel software s názvem Elektronická zapisovatelka tyto obavy příliš nezmírnila. Nové technologie zapisovatele nikdy plně nenahradí, ale zato jim mohou výrazně usnadnit práci a uvolnit ruce na výkon jiných důležitých činností, a tak se pracovní portfolio může rozšířit a zajistit zapisovatelkám a zapisovatelům pestřejší škálu pracovních úkolů.

„Tento program [Beey] bych označila jako návykový, protože kdo se nebojí nového a dá mu šanci, zjistí, že už jinak nechce.“

Marie Heřmánkové

Když je nahrávka méně kvalitní, anebo když je slovo vysloveno v nezvyklém kontextu, může někdy dojít k velmi úsměvným záměnám. „Přepisovač je velmi dobrý a líbí se mi, že pokud nerozumí nadiktovanému slovu, tak napíše možnou kombinaci, což je občas úsměvné, takže se při přepisování i docela bavím. Například OSPOD tak bylo přepsáno jako hospod, Mgr. jako Bagr., z veganství se stalo vinařství, a tak podobně.“ Inu, ani ta nejpokročilejší technologie se bez citlivé lidské redakce neobejde.

Jak dokládá i osobní zkušenost Marie Heřmánkové, zapisovatelů je stále potřeba, a jejich dlouhá historie ukazuje, že zájem o jejich dovednosti vždy byl a je – novým technologiím navzdory.

Přejít nahoru