Barbora Skálová: Od studia a výuky finštiny k práci frontend vývojářky
Až donedávna jsem strašně nerada odpovídala na otázku, čím se živím. Nikdy jsem neměla žádné jednoduché povolání – nebyla jsem učitelka, právnička ani doktorka. Moje práce vždy vyžadovala dlouhé a složité vysvětlování, navíc jsem vždy dělala spoustu dost nesourodých věcí najednou. A teď mi konečně stačí jedno nebo dvě slova: už rok se živím jako programátorka/vývojářka/frontendová developerka.
Vystudovala jsem finštinu, její výukou v jazykových školách jsem si dlouhá léta přivydělávala, taky jsem učila dějiny Finska na dvou fakultách, dělala si doktorát z moderních dějin, překládala jsem z finštiny a angličtiny všechno možné: od dokumentů Evropské unie po titulky k finským filmům. Když se mi narodila první dcera, nastoupila jsem na zkrácený úvazek na ČVUT jako projektová koordinátorka mezinárodního studijního programu. Tam jsem vydržela sedm let, i přes celou mateřskou a rodičovskou s druhou dcerou – měla jsem skvělého šéfa, který už tenkrát, dávno před covidem, toleroval můj 100% home office.
Když mi skončila druhá rodičovská, prošla jsem výběrovým řízením na pozici vědeckého atašé na Britské ambasádě. Bylo to zajímavé období kolem Brexitu a vidět britskou diplomacii apolitiku zevnitř byl často nezapomenutelný zážitek (v dobrém, ale často i v tom výrazně méně dobrém). Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí, hlavně vědců, a viděla spoustu zajímavých míst. Přesto mě moje práce příliš nenaplňovala – chyběly mi hmatatelné výsledky práce a pocit, že dělám něco, co má smysl a nějaký reálný dopad.
Analýzy, které jsem celé dny sepisovala, mizely kdesi v útrobách britských ministerstev, a já jsem se nikdy nedozvěděla, zda je někdo opravdu četl a jestli k něčemu reálnému posloužily. Diplomacie je navíc velmi specifický svět plný umělých úsměvů a nadbíhání lidem, před nimiž by člověk za normálních okolností raději přešel na druhý chodník. Měla jsem sice výborné kolegy, ale na šéfa jsem moc štěstí neměla, takže moje nespokojenost v práci, která měla sice prestižní název, ale ubíjející náplň, stále rostla.
K Czechitas jsem se původně dostala proto, že jsem hledala kroužek programování pro svou dceru. Když jsem zjistila, že dělají i kurzy i pro ženy, přihlásila jsem se na jednodenní kurz Úvod doprogramování, který vedl velmi neotřelý lektor Martin. Zjistila jsem, že ty úplné základy programování mě baví, takže jsem se asi za půl roku zapsala na semestrální kurz Tvoříme web od A do Z a začala koketovat s myšlenkou, že v 37 letech úplně změním obor. Ještě pořád jsem ale neměla dost odvahy odejít z dobře placené práce, ale nakonec se tohle dilema vyřešilo samo, když jsem těsně před vypuknutím pandemie dostala výpověď. Dostala jsem ale taky velmi slušné odstupné, takže jsem si mohla dovolit vrhnout se po hlavě do toho, na co jsem až dosud neměla odvahu. Přihlásila jsem se na Digitální akademii Web, která byla v mnohém unikátní – byla to první webová akademie v Praze a také úplně první akademie, která kvůli covidu probíhala v podstatě celá online.
Akademie byla jedna velká jízda, a přestože jsme se s holkami minimálně dva měsíce neviděly naživo, byla to často velká legrace. Někdy jsme plakaly smíchy, někdy zoufalstvím. Lektoři(mezi nimi i onen Martin, který mě kdysi učil základy Pythonu) i koučové nás ale neuvěřitelně podporovali, a všechny jsme Akademii zvládly, nakonec i s offline galavečerem. Jelikož Akademie skončila v červnu, nechala jsem si ještě volné prázdniny a od konce srpna jsem si chtěla hledat práci.
Byla jsem připravená na to, že to bude trvat minimálně několik měsíců, ale tajně jsem doufala, že do Vánoc už něco budu mít. Když mi ale končila v srpnu dovolená, dostaly jsme s holkami z Akademie zprávu od našeho lektora Martina, že u nich ve firmě zrovna nabírají nové frontendové vývojáře. Přihlásilo se nás šest a tři nás nakonec vzali. Moje cesta do IT tedy skončila až kýčovitým happy-endem. Hned v září jsem nastoupila do firmy Newton Technologies, kde mám kromě skvělé práce i skvělé kolegy: Martina, onoho neotřelého lektora, který byl kdysi průvodcem mými prvními programovacími krůčky a celou Akademii nás drtil svými algoritmickými cvičeními, Andru, s níž jsme naprogramovaly náš vítězný projekt Akademie, Markétu, naši další spolužačku z Akademie, a mnoho dalších programátorů, kteří nás podporují, pomáhají nám a nikdy, opravu nikdy na nás nekoukají svrchu.
V programování jsem se našla, nikdy mě žádná práce nebavila víc. Konečně vidím výsledky své práce a po osmi hodinách obvykle zavírám počítač s pocitem, že jsem dělala něco smysluplného, měřitelného a hmatatelného. Nikdy nestojím na místě a pořád se učím nové věci (přeci jen jsem stále ještě junior). Pracovat můžu odkudkoliv, v nejhorší fázi pandemie jsem měla 100% home office, dnes jezdím do práce dvakrát týdně, hlavně abych měla nějaký sociální kontakt (bydlím za Prahou, takže mi každodenní dojíždění nevyhovuje).
Programování je ideální práce pro ženy s malými dětmi – umožňuje takovou flexibilitu, jakou jsem v žádné jiné práci nezažila. Se světem IT je spojeno mnoho předsudků a mýtů, programátoři jsou často považováni za jiný živočišný druh, ale já mám úplně jinou zkušenost. V podstatě všichni programátoři, s nimiž jsem se dosud setkala, byli milí lidé s vysokou sociální inteligencí, smyslem pro humor a ochotou mi vždy ve všem pomoct. Nikdy jsem se v práci nenasmála tolik, jako se nasměju teď. Takže nebojte se nás, rádi vás vezmeme mezi sebe.
– Barbora Skálová
Zdroj: https://www.czechitas.cz/blog/barbora-skalova-moje-cesta-k-it